Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rusky mluvícímu dokumentárnímu tvůrci z Francie se na Donbase podařilo něco velmi unikátního. Dokázal natočit dění zevnitř. Jako nezávislý pozorovatel, který jen velmi výjimečně dodává svému materiálu nějaký komentář. Do oblasti přijel zhruba dva týdny poté, co se zde v roce 2014 po anexi Krymu vytvořilo separatistické hnutí. Stále je to dost brzy na to, aby dokázal zachytit osudy běžných lidí a jejich motivace.
Svůj dokument pojímá jako pozorovatelskou misi, které chvílemi dává odlehčeně osmdesátkově „akční“ vizuál při představování hlavních postav, jindy ale akcentuje mrazivost u scén, kde se hlavní role ujímá lynčující dav. To všechno tu je. Řez situací, ve které stačí najít sjednodujícího nepřítele, který může za problémy běžných lidí. Následně víra, že se stačí zúčastnit revolty, a po ní se svět najednou kouzelně změní. Situace, ve níž ze všech možných koutů cáká naivita, tu z plátna vystupuje naprosto plasticky. Člověk má prostřednictvím hlavních hrdinů na dosah ruky téměř archetypální figurky, motající se kolem revoluce s vědomím, že to není specifikum Donbasu. Kdyby něco takového nastalo u nás, bude to, myslím, fungovat velmi podobně. Ať už jde o prospěcháře, kteří touží si z nastalé situace utrhnout co nejvíce pro sebe, stárnoucího komunistu nebo důvěřivou ženu, která posílá Boha trestat Ukrajince.
Krom velmi dobře vybraných postav je tu zachyceno pár situací, u kterých nechápu, jak se mohly dostat na nějaký záznam. Mám pro to asi dvě vysvětlení. Buďto byli lidé před kamerou egomaniaci bojující o každou chvíli pozornosti i ve chvílích, které jednoznačně dokumentují jejich zločinnost, nebo jsou to naprostí idioti. Anebo možná vlastně kousek od obojího. Antony Butts natočil přímé svědectví jednání hlavních představitelů Donbasu, zvažujících dvě možné strategie manipulace referenda o odtržení od Ukrajiny. Stejně tak tu je vidět zastrašování místní omladiny, která nesdílí proruskou orientaci. Pro mě překvapivě je tu jediná situace za hranou, kdy je Antony Butts donucen vypnout kameru. A to ve chvíli, kdy se schyluje k lynčování proukrajinské části obyvatelstva.
Film, který mi v mnohém připomenul Krajinu ve stínu. Hlavně v tom, jak vzniká nenávist a jak snadno je zneužitelná. Mrazivé při tom je vědomí, že nejde o scénářem přikrášlený příběh, ale dokument, jenž velmi zblízka sleduje živé lidi, kteří věří, že jsou na té správné straně.
Díky tomu, že snímek je dvouletým časosběrem, je možné vidět i vývoj v názorech. Od naivní představy, že vydrancování radnice najednou změní chod světa, až po vědomí, že „tam nahoru“ se opět nedostali ti správní. Podobné situace jsem měl možnost viděl zblízka mnohokrát. Naposledy v třímilionové metropolii Bolívie La Paz, kde jsem byl pár dní poté, co na hraních města hořely zátarasy a prezident utíkal ze země. Ten opojný všudypřítomný optimismus lidí, kteří prožili něco silného, a následná iluzorní představa, že prosperita přijde sama bez nějakého většího přičinění. Tady je to stejné.
Odvrácenou stranou situace je užívání vyprázdněných pojmů jako je „svoboda“ nebo „boj proti fašismu“, u kterých jsem si naprosto jistý, že u většiny obyvatel Donbasu fungují jen jako vzletně znějící schránky, které jsou naprosto bezobsažné. V tom lepším případě. V tom horším fungují jako záminka k likvidaci všech, kteří nesdílejí stejný názor.
Tento film by byl velmi bizarní absurdní komedií, kdyby nešlo o dokument. Je tu několik scén, které dávají celému ukrajinsko-ruskému konfliktu zajímavé konsekvence vzhledem k aktuální situaci, protože mnohé podobné principy se opakují. Nedávná akce Ruska v Melitopolu se vlastně snaží použít úplně stejný scénář. Otázkou je, jestli dění v Donbasu bude fungovat jako návod pro „dobrou praxi" nebo lehce prohlédnutelný laciný pokus o podvod na obyčejné lidi.
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.